27. 10. 2015 – úterý (příjezd): „Litoměřice horní nádraží“ bylo to první, co jste z letošních Podzimek mohli slyšet – a nebo taky ne, přijeli-li jste aut(obus)em. Diverzita způsobů dopravy byla veliká a spolu s ní i rozmanitost scénářů našich cest. To se vám tak může stát, že stopnete auto, aniž byste stopovali, a řidič vám nabídne svezení, aniž byste mu řekli, kam jedete. Takové štěstí neměli ti, kteří se vydali po svých, šli po červené, a když skončila vprostřed lesa, měli po ptákách a dorazili pozdě (a potmě).

     První den jsme zahájili sněmem, kde byla tradičně okolována a okoštována řádka sladkostí a slaností. Abychom se všichni dobře poznali, vyplnili jsme osobní dotazník – např. nejvtipnější slovo, dilema kola-kofola nebo názor na jistou vyhlášku o ochraně vodního ptactva. Na inzeráty pak bylo možno odpovědět a s autorem si dopisovat. Samozřejmě se jedlo, pilo a hrálo, veselo bylo.

28. 10. 2015 – středa, státní svátek: Oslavu republiky jsme pojali vlastenecky, ve jménu česko-slovenského bratrství.
Hned zrána se na nás uchystala vypečená hra – jelikož se pro dnešní mladé Čechy stává slovenština pomalu ale jistě cizím jazykem, dostali jsme za úkol sestavit tematickou tajenku; k jejímu složení bylo třeba správně pospojovat slovenské a české ekvivalenty. Může se to zdát triviální, což je však pouhé zdání, mnohé slovenské protějšky rostlin a živočichů jsou na hony vzdáleny těm českým.

     Středeční den byl zasvěcen výletu (skupina kuchtů a kojících matek měla svůj zvláštní program), tudíž jsme vylezli na kopec a z plných plic zapěli naši hymnu. Jelikož však slavíme výročí vzniku ČeskoSLOVENSKÉ republiky a v našich řadách jeden Slovák byl, zaznělo též Nad Tatrou sa blýska. Na slova se rozvzpomněli i někteří mladší porevoluční :)

     Ale zpět k turistice. České středohoří to má už v názvu – stoupání střídala klesání a my supěli jako těhotná ťava. Ale ty výhledy! Vyšplhali jsme nejprve na vrch Hradiště. Cestou podával Lukáš výklad o místní květeně, jejíž zbytky se ještě tu a tam krčily. Odborna se dotkla i Fazole za geografii o specifikách místních vrchů. Ty jsou zajímavé svými ledovými jámami a zvláštní cirkulací vzduchu skrz dutiny v mase kopce – v létě fouká u úpatí chladný vzduch, v zimě teplý vzduch stoupá a uniká na vrcholu.

     Třebaže vybaveni mapou i navigací, podařilo se nám několikrát nešťastně odbočit. Neztratili jsme se, neboť arachňák vždy ví, kde je – tady. To jen okolí bylo jinde, než mělo být. Také se stalo, že opozdilecká skupinka jaksi omylem dospěla až zpátky do objektu; to se stává. Nakonec jsme se všichni šťastně shledali, takže výhledu z rozhledny Varhošť si užil každý.

29. 10. 2015 – čtvrtek: České středohoří je úchvatná perla Čech a byl by hřích se o ní nedozvědět něco víc, když už jsme jednou v jejím srdci! Úkolu obeznámit nás s krásami a zajímavostmi zdejšího kraje se zhostil pan Vlastislav Vlačiha, zaměstnanec CHKO České středohoří, jenž se za námi neváhal vypravit až do Mentaurova. Ve svém vyprávění se dotkl všemožných zajímavostí, správními aspekty ochrany přírody počínaje a paraglidingu konče. V diskusi jsme pak rozebírali hlavně management krajiny, o kterou se zde starají kromě lidí i ovečky a kravičky.

     Odpolední program probíhal na nedaleké stráni. Nejprve přišlo (téměř) stručné povyprávění od Jirky a Lukáše o ekologii krajiny, sukcesi a disturbancích. Křoviště, kde jsme pobývali, bylo k tomu didaktickým příkladem – zapojené trnité křoví s roztroušenými stromy přecházelo do rozvolněných samostatných keřů na trávníku vypaseného od krav (které nám tam nechaly mnohé dárečky na památku).

     Další dějství má společného jmenovatele: strach. Něčeho se bojíme všichni, ať už telefonování (Vojduch), rybenek (MG; jeho teorie o na mozku parazitujících a růst ploutví stimulujících rybenkách je vskutku pozoruhodná), vysvětlování pravidel her účastníkům (Jirka) nebo vystupování ve scénkách (Klára). Abychom se strachy nezbláznili, sepsali jsme naše fobie na papírky a pak jsme je museli takzvaně zatlouct (rozuměj vhodit do kbelíku v křoví). Jak už to však v životě chodí, všude číhají práskači, kteří jen baží po pikantnostech, kteří se zatloukači snaží ututlat. Pokud nějaký takový práskač zatloukače polapil, uloupil mu jeho fobii a tu hned pověsil na fejsbukovou nástěnku i se jménem ubožáka, který oním strachem trpí. Věděli jste, že můžete mít fobii z hlubokomořských sopek, z Míši Mikáta, nebo dokonce trpět fobií z fobií?

     Večer následovala ještě veselá fóbiózní dohra – každý z týmů herecky ztvárnil léčbu jedné z obav, která na něj byla práskači vyzrazena. Byl nám představen návod, jak se vypořádat se strachem z dostatku spánku (ideálním řešením se jeví Arachne, kde prostě není čím spát). Další poradili, kterak zatočit s obavami ze zbojníků (přičemž jeden byl přímo v našich řadách). Strach z Milošových vousů, ukrývajících nakažlivé nesmrtelné želvušky, jsme též porazili. A konečně strach ze spacáků – Vojtu, sužovaného touto duševní chorobou, se podařilo zcela uzdravit, a tak spojení “sbalit spacák” dostalo zcela nový rozměr.

30. 10. 2015 – pátek: a je tu náš brigádnický den! Už z přihlášky mnozí tušili, neboť nám bylo doporučeno vybavit se nůžkami a pilkami. Vyrazili jsme časně, abychom se na místo – stráň u Babinských luk – dostali včas. Pracovní morálka byla vysoká, neboť nám bylo slíbeno opékání špekáčků, a ještě na účet hostitelů. Že arachní brigády stojí za to, nám bylo jasné dřív, než jsme vůbec dorazili na místo. Poslední asi kilometr nás totiž milí páni, příznivci offroad vozidel a zadavatelé naší práce, svezli na korbě legendární „vejtřasky“ neboli Praga V3S.

     Ale dost koláčů, začíná práce. Vyzbrojeni nůžkami, pilami a křovinořezy jsme se pustili do díla. Každá z našich tří brigád měla poněkud odlišný úkol – nakládání a odvoz hromad větví, operace s křovinořezy a prosekávání šípkového houští. Všechno ve vyšším zájmu péče o zdejší krajinu, která potřebuje disturbance jako sůl. Lidská práce je zde nezastupitelná, ale dnes už máme proti vegetaci účinnější zbraně než jen kosu a kozu – tank. Dobrá, bojové vozidlo pěchoty, ale 14 tun, kanón ráže 73 mm a spotřeba klidně litr na kilometr na nás udělala opravdu dojem. Co je však lepší než si takový kolos prohlížet? Svézt se v něm! Ano prosím, povozili se všichni a ještě chtěli přidat. Však se také takto neprojedeme každý den.

     K večeru, když už se setmělo a bylo dosekáno a odvozeno, sesedli jsme se kolem ohýnku. Majitel obou vozidel i pozemku, jinak též podnikatel a zapálený ochránce přírody, nám vyprávěl o svém bohulibém záměru, o soutěžích, které pořádá pro podobné nadšence, o žehrajících myslivcích i o plánech na rozšíření svého malého disturbovaného panství. Náš čas se však pomalu ale jistě naplnil. Pobalili jsme náš vercajk, naskládali se vejtřasce na záda a hurá zpátky až do Mentaurova.

Ale tím program zdaleka nekončil. Rozkaz zněla jasně, je zapotřebí vyrobit si sádrovou škrabošku. Postup je následující: Na obličej svého kamaráda (nebo jiné osoby, které se chcete škodolibě pomstít) naneseme vrstvu vazelíny (volitelně se můžeme vyhnout oblastem očí, úst a vlasů). Přikládáme navlhčené proužky sádrové gázy, zahlazujeme a tvaruje obrys škrabošky. Oběť rozesmíváme, aby jí sádra natekla do očí a maska nabyla tvaru přihlouplé grimasy. Po dokončení necháme 10 minut zaschnout, nebo déle, pokud oběť usnula a my jí píšeme na ruku vzkazy. Nakonec masku sejmeme i s ofinou a dozdobíme.

31. 10. 2015 – sobota: Dnešní dopoledne bylo velmi tajemné až mysteriózní. Tato záhada nechť zůstane nevyzrazena. Ti, kteří ji nesou na svých bedrech, nechť mlčí navěky, nebo je pohltí temnota! Ale hezky jsme se prošli :-)

     Nu, a odpoledne bylo načase začít s přípravami na večerní bál. Na takové slavnosti je nezbytné zachovat dekorum, aby snad nedošlo k nějakému faux-pas. K etiketě neodmyslitelně patří řádná péče o svůj zevnějšek a dodržení předepsaného dress code. Ples masek tedy vyžaduje… masky. Každý si tedy vyvolil objekt, rostlinu či jiný jev spojený s tématem „zahrada Čech“, do jehož podoby svou včera vyrobenou masku stylizoval.

     Večerní sešlost je zároveň skvělou příležitostí k intimním schůzkám ve dvou. Taková rande jsme si přirozeně dohodli předem a zapsali do ciferníku podle hodin. Když byl banket s živě pouštěnou hudbou a občerstvením zahájen, byla čas od času vyhlášena právě nastalá hodina. Spárovali jsme se do dvojic dle našich rozvrhů a následně jsme plnili úkol – tím mohla být prostá rozprava na určité téma, ale také taneční soutěž s držení jablka na čelech nebo přehlídka zvířectva ze zahrady. V dalších hodinách se páry prostřídaly, dokud nám neodbila i ta poslední. Následovala volná zábava ve víru tance.

1. 11. 2015 – neděle (odjezd): Všechno jednou končí. I letošní krásné českostředohorské podzimní Arachne opět plné pohody, zpěvu, tance, sladkostí/slaností, polní kuchyně, fobií, tanků a masek. Tak zas příště…

Vašek

Fotografie

Letos nás svým fotografickým talentem poctili Naty a Honza :)