Sdružení Arachne
Bylo chmurné podzimní úterý (šestadvacátého října, léta Páně 2021) a já očekával až dorazím na to místo z dopisu od Sněhurky. Měl se konat konkurz na kterém si měla vybrat svých sedm trpaslíků, ale proč zrovna zde, v tomto přízračném kraji? Povoz, který vyjížděl z Karlsbadu, byl téměř plný takých jako já, kteří cestovali z různých koutů království, aby se mohli ucházet o stejnou pozici. Už v ten moment mi na tom něco nehrálo.
Po příjezdu do Jáchymova se pak ukázalo, že nešlo jen o ledajakou sešlost. Všechny nás nastěhovali do labyrintu pokojů, ze kterého se mohl člověk dostat ven pouze čirou náhodou nebo pokud za sebou zanechával červenou nit. Při vybírání ubikace jsem se pousmál nad tím, že by zde mohl být někde ukryt i bájný minotaur. Nebyl jsem ale daleko od pravdy.
V noci mne z tvrdého spánku vzbudil nějaký rámus ve vedlejších pokojích. Nahlédl jsem tedy do chodby a pokusil se rožnout pochodeň, ale někdo vyhodil hlavní jistič. V ten moment mi došlo, že je něco špatně. Z blížícího se rachotu jsem rozeznával křik, zvuk padající matrace a výkřiky: „Super!“ a „Ááámen! (kÁmen/rÁmen/prÁmen)“. Bylo mi to jasné… Do bludištního komplexu musel někdo vypustit celou tlupu upírů ba dokonce i superupírů. Tím to vše začalo.
Od následujícího dne bylo všem jasné, že ten konkurz byl celý jen scam a ze Sněhurky se vyklubal pořádný Nigerijský princ. Od rána do večera nás čekal pracovní tábor. Hned první den jsme měli za úkol provézt lokální genocidu dvouletých břízek na místním rašeliništi. Ti, co přežili tu krvavou první noc a nezůstali zapadlí v rašelině, byli vystavováni radiaci při těžbě v uranových štolách (a to i v noci, kdy nás vzbudili, zavedli do zasypaného důlního komplexu a nechali nás, ať si najdeme cestu zpátky sami). A to nejhorší, celou dobu jsme se pohybovali v takzvaném „lidském autobusu“ a do kroku zpívali monotónní „haj… hou… haj… hou“ a ti, co při tom spadli, byli ušlapáni…
Ne vše ale bylo tak nepřívětivé. Jeden večer za námi přišel zdejší kmet vyprávět nám o historii tohoto města. Hned večer nato nám přednášel člen horské služby o tom, jak přežít v horách, což s ohledem na to, co jsme zažili, znělo skoro jako výhružka toho, kde další den skončíme.
Tipy, jak přežít a orientovat se v horách, ale nebyly potřeba. Hned při prvním výstupu na nejbližší kopec na nás z nebe doslova spadl hladový, tetrahedronový drak a jednoho po druhém nás zbaštil jako kotel krupicové kaše. Protože to ale přehnal, tak své těžké obézní tělo už nedokázal zvednout. A pokud tam nezafoukalo, tak tam leží a odfukuje dodnes.
No... Podzimní Arachne bylo více pohádkové než tento horor (nebo jak bych tento literární paskvil nazval), ale kdo chce, tak tam určité paralely najde.
Honzík
Odkaz na další fotky na zoneramě: Klára, směsné album
