Podzimní Havraníky

25.-30. října 2016

Psal se 25. říjen 2016 a my, Arachňáci, jsme mířili odpoledním autobusem směr Znojmo, těšíce se na naše milované podzimní Arachne. Ačkoliv jsme do Znojma dorazili až k večeru, počasí nám přálo, a tak jsme dále vyrazili pěšky po červené turistické značce. Do našeho konečného cíle – malé vísky Havraníky ležící na okraji Národního parku Podyjí – jsme dorazili znaveni až za tmy, povečeřeli jsme a oddali jsme se spánku.

Následující dny patřily k těm posledním teplým podzimním dnům, takovým, které v sobě snad nesou poslední známky umírajícího léta a lechtají člověka hřejivými slunečními paprsky. Podzim se mezitím vyznamenal jako umělec nejvyšších kvalit, když zbarvil již tak malebné údolí řeky Dyje do zlatých a rudých odstínů. A toto neobyčejné období přímo probouzí chuť vyrazit do přírody, čehož jsme také náležitě využili. Procházky po národním parku a různé hry se nám na čas staly celodenní náplní. Míjeli jsme pestrobarevné lesy, vřesoviště i dlouhé lány vinic, na nichž se nám občas poštěstilo najít i pár zapomenutých sladkých bobulí vína.

Jelikož je Znojemsko známou vinařskou oblastí, poštěstilo se nám při jedné z našich her vžít se právě do role vinařů. A pro tuto hru nebylo lepšího místa než louka pod vinicí Šobes – jednou z nejstarších evropských vinic, jež se rozkládá na úbočí skalního ostrohu nad řekou Dyjí. Sbírali jsme „hrozny“ umně vyvedené na lístečcích papíru a měnili jsme je na víno různých kvalit. Následovala nutnost zvolit svou obchodní strategii. Není nezajímavé, že málokdo prodával své zboží „Moravákovi“, který perfektně poznal kvalitu našeho vína. O mnoho větší popularitě se následně těšil neznalý Pražák v podání Jirky Hadravy, kterému byl leckdo schopen prodat „krabicák“ za cenu těch nejlepších vín. Nejlukrativnější se však stal export k našemu drahému sousedu Slovákovi, tedy do té doby, než byl konfrontován exekutorem. U něj nebylo nemožné vydělat velmi tučný obnos herních peněz, člověk si však s ním ovšem musel ve velice pohoršujících „boratkách“ zapět nějakou „slovenskou lidovou“ – například Nad Tatrou sa blýska.

I nad další z her se vznášelo téma vinařství, protentokrát jsme se ovšem stali součástí velkolepého detektivního příběhu. Nějaký neřád kradl víno, zanechávaje po sobě použité koštýře. Pomocí výslechů, sekvenací DNA a jiných neúprosných důkazů jsme se dozvěděli leccos – o strašícím duchovi Víti Plocka z Plockovic (budu-li citovat postarší místní obyvatelku: „Byl tááááákhle širokej a tááááákhle dlouhej! A dobytek to byl!“) i o pohnuté temné minulosti místního faráře a také to, kdo byl oním zlotřilým zlodějem. Kdo by ovšem čekal, že se vyšetřování pouhé krádeže zvrtne v bojkot vládního spiknutí? Ach, stále před sebou vidím nebohé, leprou stižené, pásovce, kteří byli subjektem tajného výzkumu.

Aby se však naše hry netočily pouze kolem vína, měli jsme v další z nich možnost podlehnout moderním trendům a stát se trenéry velmi oblíbených pokémonů. Boj to byl velmi napínavý a na konci každého boje v aréně zůstal ten nejlepší z nejlepších. A pak zde byli princové. Princové zdraví i nemocní, silní i mazaní, ba i z krajin exotických a všichni do naší země zavítali s totožným vznešeným cílem – získat srdce a ruku princezny tím, že králi přinesou draka, ať již živého, či mrtvého. My jsme se jim poté snažili, rozděleni na menší skupinky, pomoci ke splnění tohoto nelehkého úkolu.

Abychom však jen neodpočívali, přiložili jsme také ruku k dílu a rozhodli jsme se, kromě boje s draky, utkat se i s invazivními dřevinami, především trnovníky akáty, které zarůstají některé části národního parku. S vervou jsme tedy navlékli pracovní rukavice a chopili jsme se nepřeberného množství nůžek, mačet a pil. Úkolu jsme se zhostili (domnívám se) obstojně, a tak pod naším náporem brzy padaly kromě větví i celé menší stromky.

Co by ale byl podzim bez pouštění pestrobarevných draků? A tak se poslední den vznesli v chladném podzimním větru k oblakům naši ručně vyrábění dráčci. Čtverce, kosočtverce i složitější tvary z dřívek a lehkých papírů, s mašlemi, mnohými stužkami i malbami obličejů, pavouků a snad i pásovců krášlily odpolední havranickou oblohu.

Čas však neúprosně plynul, a tak nadešel poslední společný večer, vyplněný tancem, zábavnými scénkami drakobijných princů i dalšími příjemnými činnostmi. Někteří z nás zůstali vzhůru až do ranních hodin 30. října, kdy nastal smutný čas tento nádherný kraj opustit, rozloučit se a vrátit se domů.

Katka Čermáková