Sdružení Arachne
Letošní Podzimní Arachne nás zavedlo do okolí vodní nádrže Kamýk na Vltavě a naším útočištěm se stala základní škola v městečku
kde jsme strávili pět nádherných i velmi vyčerpávajících dní.
24. 10. 2014 – pátek (příjezd): V pátek se nás větší část sešla již na autobusovém nádraží v Praze. Naložili jsme sebe i batohy do plechového oře a vzhledem k jeho zaplnění jsme si oddechli, když autobus konečně dorazil do míst, kde jsme měli vystupovat. K tomu se nám za tmy a nulové nápovědy podařilo vystoupit správně. Hurá-byli jsme v Krásné Hoře.
Tam jsme vyrazili do místní školy, kde nás uvítala hrstka již dorazivších Arachňáků. Po nějaké době, za kterou jsme málem umřeli hlady, konečně přijel i zbytek vedoucích a my byli konečně spokojení. Po ubytování a večeři přišlo také to, na co se všichni těšili nejvíc-večerní seznamování a hry. Na lístečky jsme anonymně napsali několik věcí o sobě a ostatní si pak vybrali několik lístků, k nimž se měli postupně doptat na autora. Letos jsme se tak o sobě dozvěděli spoustu zajímavých věcí-například to, kdo se rád válí v bahně. Druhá hra byla o něco abstraktnější; dostali jsme obrázkové kartičky ze hry Dixit a každý si měl najít takovou, která ho nějak symbolizuje, a povědět o tom ostatním. Že jsme si také měli možnost zazpívat a ochutnávat sladkosti a slanosti našich kolegů je samozřejmostí a volná zábava se jako vždy protáhla do pozdních hodin.
25. 10. 2014 – sobota: Sobota byla ve znamení celodenního projektování. Ráno jsme byli zaúkolováni rozdělit se na několik skupinek po 4-6ti lidech a obdrželi jsme několik map různého typu a stáří, které se soustředily na daný výsek krajiny v našem okolí. Dozvěděli jsme se, že mapy mohou vyprávět příběh nejen samotné krajiny, ale také příběh lidských stop v podobě cest-a ty jsme se měli vydat hledat. Na některých místech vyrostly úplně nové cesty a silnice, jinde po nich zbyly jen náspy, křoví a kamení. Naší úlohou bylo co nejvíc toho za den prozkoumat, ověřit, zakreslit a nafotit a všímat si po okolí různých drobných zajímavostí. Ven se nám však příliš nechtělo. Což o to, projekt to byl velmi lákavý a zajímavý, ale venkovní počasí nám dávalo jasně najevo, že nejsme v žádné teplé nížině a že je sakra podzim. Co bychom to však byli za Arachňáky, abychom se něčeho takového zalekli-a tak jsme nabalili vrstvy a vyrazili vesele mapovat.
Večer každá skupinka zakreslila svou část mapy do čehosi, co se ukázalo být velikou skládankou prozkoumaných míst, a předložila fotodokumentaci a popis toho, co je přes den potkalo a co se stalo s cestami, po kterých kdysi za Franty Pepy Jedničky chodili naši předkové. A po tom, co jsme takto celý večer povídali, jsme si na oplátku mohli i něco poslechnout-výňatek z Alchymisty Paula Coelha, který nás motivoval k tomu, abychom si šli za svým snem, i když to může být obtížné. Bylo nám totiž přislíbeno, že hned příští den si ho budeme moci splnit… Spát jsme odcházeli napjatí, zvědaví a celí natěšení, jak toho budeme moci dosáhnout, a zasnění, cože to vlastně opravdu chceme.
26. 10. – neděle: V neděli jsme zjistili, že jsme se probudili do světa, kde ani zaplacená snídaně vlastně není zadarmo a že si na ni musíme vydělat. Do světa, kde nejvyšší osobou je ministr financí a jeho sličná sekretářka MG. Cesta k našemu snu totiž vedla klikatou pěšinou kapitalismu. Měla však mnoho odboček i zkratek - kdo chtěl, nemusel vlastně vůbec nic, jiní se nechali zaměstnat a plnili státní zakázky, další začali podnikat, a někteří privatizovali toalety, na které pak mladí pánové jako správné hajzlbáby vybírali vstupné. Z nepochopitelných důvodů se dokonce část vedení rozhodla, že jejich snem je silná nevolnost. Kreativitě se nicméně meze nekladly a brzy se začaly množit pozvánky na různé akce či reklama na poskytované služby. Když to člověk uměl, dokázal vyrazit ze státu i nějaké ty dotace, a tak jsme se dočkali volné projekce filmu, soutěže Miss Arachne, kde nechyběla přehlídka v bundách, tanečního workshopu, Máriina kosmetického salonu a večer bombastického koncertu skupiny Bumblebee s tematickou písní „Vystrč!“. Trochu horší to bylo s jídlem - i na vlastní vaření se musely zakoupit suroviny a státní zaměstnanci pověření přípravou jídla nebyli kdovíjak dobře ohodnoceni. Večer jsme každopádně celou hru skrz naskrz zhodnocovali my, a pak přišel náš oblíbený čas tradičního nočního hraní na kytaru v útulné kuchyni.
27. 10. – pondělí: Dnes jsme obuli pohorky, navařili čaje do termosek a vyrazili jsme vstříc sychravému studenému počasí na celodenní výlet do Kamýku nad Vltavou. Výlet však nebyl jen tak-doprovázel nás místní pan lichenolog a výlet se tak vlastně stal také exkurzí. Ošklivé počasí se naštěstí během dne maličko umoudřilo a my si tak mohli zříceninu hradu Kamýk patřičně užít (ani letos se hrad neobešel bez pokusů o zteč). Následovalo občerstvení v restauračním zařízení a už jsme si to ťapkali opět do Krásné Hory - pohodáři kratší trasou s Májou, zbytek delší oklikou. Na objekt jsme dorazili akorát na Vojduchovu bezkonkurenční zelňačku a bůček a zaslouženě jsme si s blaženým funěním nacpali břicha.
Po zbytek večera už jsme se zabývali hrou na další den. Každý v ní měl hrát svou roli, a ne jen tak ledajakou-ať už to byla role jakákoliv, byla bezesporu významná. V následujících hodinách jsme se tak stávali světoznámými fotografy, papeži, nejbohatšími muži republiky, prezidentovou ženou, prezidentovou milenkou, řediteli Českých drah či výherkyní soutěže Česko hledá Superstar. Do rána byly lístečky s rolemi rozebrané a každý si potajmu hýčkal ten svůj.
28. 10. – úterý: Aby všem bylo jasné, že je státní svátek, asi ve 2:27 hod. nás vedoucí budili krásně falešnou Ódou na radost a potutelným instruováním, že se máme obléct, vzít si čelovku a jít ven. Na paloučku u školy na nás čekaly rozházené další lístečky. Evropská unie se totiž uprostřed noci rozhodla, že musí vyzkoušet naše nově nabyté znalosti z lichenologické exkurze, a počastovala nás souborem otázek, které jsme před komisí museli zodpovědět. Toliko ke rčení, že musíte nějakou danou věc vědět, i kdyby vás někdo vzbudil třeba o půlnoci. Mnoha lidem nicméně zkoušení neudělalo dobře, a to do takové míry, že byli zdravotně indisponováni celý zbytek noci i dne. Nářky těch, kdo nedovedli zodpovědět tu či onu otázku, se budou zúčastněným jistě ještě dlouho promítat v paměti.
Naštěstí mezi námi bylo i dostatek schopných jedinců, a tak jsme se mohli vrhnout na brigádu pro „naši“ školu, totiž důkladné okopání jejich rozsáhlé skalky. Odpoledne nás pak čekala modifikovaná běhačka, kdy jsme po paměti skládali jakési informační puzzle. Z toho na nás vypadlo, že na večer je plánovaná oslava narozenin naší Republiky. Ale co to - vždyť jsme neměli připravené pochutiny, nápoje, výzdobu prostor ani oslavný lampionový průvod! Hned jsme se rozdělili do pracovních skupin, abychom to do večera všechno stihli zařídit.
A také že ano. Obešli jsme s lampiony Krásnou Horu, vyzdobili jídelnu v příslušných barvách a také my sami jsme se oděli do barev trikolory, abychom naši Republiku náležitě uctili. Zazpívali jsme jí hymnu, za poslechu Vltavy jsme sfoukli všechny svíčky na dortu, přečetli si od ní dopis a pak jsme se již věnovali volné konverzaci. Nesmíme totiž zapomínat, že každý vystupoval v rámci své role, a samozřejmě měl své záliby a zájmy, které chtěl hájit, či úkol, který měl splnit. Bylo možné nachomýtnout se k nenucené konverzaci s papežem, jenž nade vše miluje freeride motocross, či světoznámým fotografem, jenž nejraději krmí žirafy… v zoo. Také jsme se mohli účastnit tomboly, do které každý přihodil malý dáreček a jejíž výtěžek šel na blízký dětský domov*), a samozřejmě jsme se věnovali společenskému tanci, mlsání, několika drobným hrám a psaní vzkazníčků, a to tak dlouho, jak jsme to jen vydrželi.
29. 10. – středa: Jako každý odjezdový den, i dnes na nás čekaly vesměs úklidové a balicí povinnosti, a nakonec i ta, kdy všichni zamířili do svých domovů. Tak zase brzy nashledanou!
Naty
Více fotek je tradičně na rajčeti od Janči, Naty a Vojducha (pod vlivem růžové) nebo na facebooku od Vojducha (tady na něj růžová nezapůsobila).
*) Výtěžek tomboly (1100 kč) putoval na konto Dětského domova Husita v nedalekém Dubenci. Níže je k nahlédnutí poděkování od pana ředitele.
