Jako každý rok, i letos se v kalendáři objevil státní svátek 28. října a s ním související podzimní prázdniny. Bylo tedy načase vyrazit na podzimní Arachne do nějakého podzimního místa s pořádně podzimní náladou. Myslím si, že není vhodnější místo než Vysočina a proto jsme se vydali

od 25. – 30. října 2011
do Hutí u Pacova.

     Náš výběr nás nezklamal – podzimní bílá mlha válela se po mechu, do toho zpočátku drobně, ale zato velmi vlezle pršelo. Mezi zmoklými černými smrky zářily zlaté buky a javory. Aleje kolem rozbahněných polních cest se červenaly jeřabinami, které v té šedivé krajině vypadaly jako malý zázrak.

     Když jsme v úterý večer dorazili do Hutí, ubytovali jsme se ve velikánské chatě, která patří skautům z Pacova. Zatopili jsme v několika kamnech a snažili se sami sobě namluvit, že je v chatě hnedle mnohem tepleji. Na sněm jsme si oblékli další svetr a s chutí jsme se začali seznamovat metodou „face to face“. To znamená, že poté, co člověk kamarádovi sdělil své jméno, zahleděl se na něj a s originálním přívlastkem zmínil nějakou část jeho obličeje, která jej zaujala. Mnozí se dozvěděli, že na své hlavě nosí věci, o kterých neměli tušení.

     Po pár písničkách a nějaké té organizační informaci přišlo na řadu večerní čtení. Letos se četly pohádky od Oscara Wilda – byly to dlouhé moudré a melancholické příběhy se špetkou humoru, kterým nechybělo ponaučení, ale většina z nich zcela postrádala šťastný konec.

     Po chladné noci, kdy se všichni zimomřivci spokojeně tulili na jediném pokoji, kde byla kamna, přišlo středeční ráno, schované za cáry mlhy, slibující vydatný déšť. To byl zcela ideální čas na celodenní výlet. Vybaveni chudou sváčou z trochy chleba a mrkve jsme vyrazili směrem o kterém Kuty tvrdil, že zde leží muzeum izolátorů a bleskojistek. Naštěstí jsme po cestě potkali strom svačinovník, který plodil pomazánková másla, tavený sýr, salámy i sušenky, takže ačkoliv jsme postupně promokali víc a víc, aspoň nás v bříšku hřála vydatná sváča.

     Muzeum jsme našli ve chvíli, kdy se už v podpalubí ozývaly promoklé uťapané hlasy, které to chtěly otočit rovnou. Ale myslím si, že pobyt v muzeu izolátorů a bleskojistek vynahradil všem křivdy způsobené dlouhou mokrou cestou. Setkání s několika sty rozkošných baculatých předmětů, které obvykle bydlí na sloupech elektrického vedení, bylo prostě fantastické.

     Cesta zpět byla také nezapomenutelná. Člověk nejraději v teple domova vzpomíná na situace, kdy byl zmoklý, na smrt unavený o hladu v noci v lese. Náš návrat do chaty, během kterého jsme po tmě přebrodili asi 3 potoky, zapadli do bažiny, rochnili se v oraništi a nakonec zjistili, že jsme si touto zkratkou zašli asi 5km každopádně spadá do této kategorie zážitků. A jak nám potom bylo krásně u kamen!

     Do čtvrtečního rána už většina oblečení i bot uschla, a tak jsme se po snídani zase sešli venku. Zjistili jsme, že ač se to nezdá, tak všude kolem nás je spousta skřítků. Jenže jsou tak dobře maskovaní přírodninami, že nejsou vidět. Ale protože jsme všichni měli dost představivosti, dovedli jsme si skřítky vyrobit a dokonce i večer ostatním přiblížit něco ze života našich malých bytostí. Ale o tom až později. Předtím byl totiž ještě oběd a odpolední program.

     Odpoledne se část lidí vyzbrojila krumpáči a lopatami. V lese vykopali břízky, které zasadili o pár metrů dál tak, aby skautům pěkně lemovaly tábořiště. Ostatní, kteří se cítili být více hospodyňkami než chlapáckými kopáči, zůstali doma a napekli výborné buchty, koláče, skořicové šnečky a sněhové pusinky. Shodou okolností se pekaření pod vedením Máji a Jáji ujali tři chlapci, zatímco vykopávat stromky s Vojtou a Janštíkem vyrazila v podstatě výhradně děvčata (osamělý chlapec promine).

     A už tu byl večer a s ním očekávaná loutková divadla se skřítky na předem zadaná témata. Všechna byla krásná a kouzelná, Jarmil jezdil a jezdil krajem a dokonce i on nakonec tu obrácenou duhu našel.

     V pátek bohužel vůbec nepršelo, ale i přes to jsme vyrazili na výlet. Každý si zabalil lampión, horu oblečení na převlečení a pláštěnku, kterou samozřejmě vůbec nepotřeboval, a vyrazili jsme na okruh po místních vesnicích. Viděli jsme barokní zámek, který hrozil, že každou chvíli spadne, i židovský hřbitov s náhrobky, které volání gravitace neodolaly. Po cestě jsme natrhali zásoby hrušek i jablek. U památníku Antonína Sovy jsme se pokusili proniknout symbolikou jeho veršů a na dětském hřišti se zejména vedení důkladně vyřádilo. Když se den sešeřil a my jsme si dost užili, tak jsme si zapálili svíčky v lampiónech a vyrazili lesní pěšinou domů. Ještě než jsme se pustili do večeře, užili jsme si spoustu legrace s foťákem, dlouhou dobou expozice a spoustou lampiónů.

     V sobotu ráno se vedení sesedlo ke schůzce kolem ohniště a uvažovalo, co s načatým dnem. Velkým favoritem byla Víťova hra „Na mravenečky“, při které se rozsype pytlík rýže po louce, účastníci ji sbírají, ale neprošlo to. Žádný z návrhů neprošel. Nikdo nevěděl, co účastníci vlastně chtějí. Nakonec nezbylo, než se zeptat rovnou přihlížejících účastníků. Všichni se rozdělili do skupinek a celé dopoledne připravovali pro ostatní půlhodinovou hru podle svých představ. Odpoledne jsme si všichni společně zašifrovali, zaběhali, kooperovali jsme, prováděli jsme kreativní ptákoviny, snažili se vytřískat z našich hlav nějaké vědomosti a pokoušeli se předávat si zprávu. Všechno bylo báječné. Hravá nálada pokračovala i večer-v noci-nad ránem, hlavním favoritem byl Bang.

     Zase to tak rychle uteklo. Už tu byla neděle, nezbytný úklid, rychle si ještě zabalit svůj balónek, na který ostatní člověku psali vzkazy, a honem na vlak, který jede pryč z deštěm uplakané, ale i barevným listím usměvavé Vysočiny.

Více fotek si můžete prohlédnout na:
>> http://arach.rajce.idnes.cz/Podzimky_2011_-_Hute_-_VojDuch/
>> http://arach.rajce.idnes.cz/Podzimni_Arachne_Hute_2011_-_Jaja/
>> http://arach.rajce.idnes.cz/Arachne_2011_-_Podzimni_-_Hut_25.-30.10.2011_-_Lynxxi/