Sdružení Arachne
Byl pátek sedmého dubna, rok 2017, a nám zrovna nastávaly velmi příjemné chvilky – začínalo zase Jarní Arachne! Seděli jsme ve vlaku a pozorovali malebnou krajinu jižních Čech, jež nás obklopovala po dobu následujících dní. Tentokráte jsme se totiž vydali na terénní stanici Přírodovědecké fakulty UK v Rudě uprostřed bažin a močálů. Cesta je to dlouhá, a tak jsme dorazili až s posledními slunečními paprsky. Stavení, které nás po šest dní hostilo, bylo sice bez vymožeností typu elektrický proud či splachovací záchod, útulné ale o to víc. Jak již tomu tak bývá, začali jsme vzájemným představováním, a to například hraním oblíbené a kulturně hodnotné hry „Ivan debil“. Po představení sobě navzájem představil ještě Albert svou cestu za dřepčíky do asijských pralesů ve večerní přednášce (oba autoři textu se upřímně přiznávají, že na ní usnuli). Znaveni dlouhou cestou a zajímavou přednáškou jsme se odebrali ku spánku.
Povinností služby bylo mimo jiné zatopit v peci. Úkol to byl ale nelehký, ba, jak se následně ukázalo, pro nezaškolenou službu dokonce nemožný. Zkrátka, bez zásahu Vojducha bychom se možná snažili rozdělat oheň v popelišti místo v topeništi dodnes. Po snídani jsme se vydali na průzkum okolí. Rudské lesy ukrývají spousty biodiverzitních pokladů (zvlášť pro ty, kteří mají rádi mechy). Obhlídka se neobešla bez radostného dovádění na rašeliništi. Takový dobře uleželý rašeliník totiž vydá za velmi zábavnou houpačku, div že nás všechny nepostihla mořská nemoc. Nejen pro botaniky, nýbrž i pro zoology byla exkurze velice zajímavá, neboť jsme pozorovali mnoho ptactva a obojživelníků. I na megafaunu došlo, potkali jsme totiž stádečko ochočených ťav (rozuměj balíků slámy - viz fotku). Avšak ani gastronadšenci nezůstali zkrátka – kdo by řekl, že provlhlé čipsy pro prasata budou chutnat tak znamenitě? Místní myslivci museli být následně velmi překvapení, když na záznamech z fotopastí nalezli místo vypasených čuníků stádo hladových Arachňat.
Každý den se musí začít řádnou rozcvičkou, takovou, při které se protáhnout i ty nejobskurnější svaly a šlachy v těle. K tomu nám dobře posloužila akrojóga, při níž jsme hned po ránu zaujímali prapodivné pozice a někteří z nás doslova létali. Pak ale byl čas slétnout zpátky na zem, neb nás čekaly odborné minimechoprojekty. Některé skupinky měly za cíl zjistit, jakéže breberky to vlastně v meších žijí, jiné se snažily orientovat dle porostlých kmenů stromů a někteří mechy pekli v (tentokrát již správně zapálené) peci. Velmi užitečným se ukázal být výzkum na využití mechů jakožto toaletního papíru a ti nejšílenější se dokonce snažili určovat rašeliníky do druhu. Práce nám nás toliko pohltila, že jsme se sotva utrhli na večeři a sněm. Zasloužený relax nastal po setmění v kruhu kolem táboráku, kdy přišel čas vytáhnout zpěvníky a pustit se do pění. Ti nejotužilejší z nás se také rozhodli usínat při měsíčním světle za zpěvu bekasín.
Pro pondělí jsme se rozhodli na chvíli zapomenout na mokré mechy, místo nich jsme se vypravili na stanoviště charakterem zcela protikladné – na nepříliš vzdálené suché písčiny. Lokalita to byla opravdu úžasná, neb jsme zde pozorovali nepřeberné množství svižníků, kutilek a dalších pískomilů. Vyjma již zmíněné zvířeny byl také pozorovatelný emu hnědý.
Po návratu zbyla ještě chvilka na dokončení posledních restů v našich mechových projektech. Všichni odvedli velký kus práce a dospěli k zajímavým výsledkům, jež byly následně prezentovány na večerní konferenci. Nejzásadnější závěry přinesl projekt zabývající se toaletními vlastnostmi mechů – slovy řešitelky: „Naše důkladné testy ukázaly, že nejvhodnějším mechem pro malou potřebu je Hypnum cupressiforme, rokyt cypřišový, naopak pro velké záležitosti se hodí spíše Sphagnum sp., rašeliník, který jsme zvláště ocenili pro jeho zvlhčující vlastnosti,“ uvedla MechDr. Kateřina Čermáková. Dále například tým, který se věnoval determinaci lokálních rašeliníků, dospěl k jednoznačným výsledkům – tj. rašeliníků je mnoho, na Rudě roste více druhů a určovat jdou blbě.
Další den nás čekala závěrečná exkurze, která nás zavedla mezi rybníky s úctyhodnou diverzitou ptactva. S nadšením jsme zaměřovali dalekohledy do všech stran, abychom tu zahlédli strakapouda prostředního, jak šplhá kdesi v koruně stromu, támhle obdivovali plovoucího hohola nebo potápku roháče či hledali v dálce roztomilé kulíky.
Napadlo nás, že některá pozorování by stálo za to zaznamenat, a po návratu z exkurze jsme z kouta terénní stanice vytáhli zaprášenou kroniku. Zapsali jsme do ní nejen ornitologická pozorování, nýbrž i legendární píseň „Akvarista“ od skupiny Peshata, kterou jsme si celé jarní Arachne prozpěvovali. Velmi jsme se pobavili nad záznamy v kronice, některé byly starší než mnozí z nás a spousta z nich obsahovala veselé kresby nebo historky, které se na Rudě v průběhu let udály. Celý zbytek večera jsme pak důkladně prozpívali a propovídali.
Přišla slunečná středa, poslední den Arachne. Nezbývalo, než si sbalit krosnu a dát sbohem bekasínám, rašeliníkům, zurčící Zlaté stoce i všem kamarádům. S pocitem, že se Arachne opět krásně vydařilo, jsme se rozloučili, slíbili si, že se zase brzy setkáme, a rozjeli se do nazpět svých domovů.
Kačka a Vašek
