Sdružení ARACHNE z.s.
About us in English



Hrubá Vrbka
20. dubna – 24. dubna 2016

Poslední Arachňák

Dle pravdivých událostí zaznamenala Markéta Staňková a Tereza Jenčová.

 

     Píše se rok 2097. Proti všem očekáváním se opět odehrává světová válka, tentokrát však již s číslem 3. A důvod? Nedostatek dekompozitorů.
     Hlavní hrdina: 98letý bývalý účastník Jarního Arachne, během leteckého útoku vypráví vnukovi své zážitky z této akce. Sedí ukryti v dávno nepoužívaném podzemním pokoji plném kdysi aktuálních přírodovědných knih, entomologického náčiní a preparátů již roky vyschlých.

     „Páni, dědečku! Kde to jsme?” zeptal se chlapec stále svírající kliku dveří.
     „Tohle, chlapče? To býval můj pokoj!” odpověděl mu děda zírající na místo, na které málem již zapomněl.
     „Tohle?! A kde jsi spal, když tu ani postel není?” a nevěřícně zavrtěl hlavou.
     „Spát? V té době existovalo mnohem více zajímavých věcí, než je spánek. A hlavně tedy nebylo čím…“
     „A co je tohle?” otočil se na dědu vnuk vytahující špinavé rozpadající se fotoalbum z knihovny.,
     „To je moje kouzelná knížka, do které jsem si uložil vzpomínky.”
     „Můžu se podívat?” škemral klučina s touhou vidět to, o čem se učí na hodině dějepisu.
     „Jistěže!” odpověděl mu s hrdostí v hlase stařec.
     Chlapec chvilku listoval, když narazil na nápis, který ho zaujal.
     „Hrubá Vrbka?” zeptá se nejistě, „To je ta vesnice, co bývala kousek od nás? A kromě toho, co je to Arachne?“
     „Vrbka existuje stále. Dnes je součástí rozrostlé Velké nad Veličkou. V roce 2016 se zde právě konalo Jarní Arachne. Co Arachne je, se ti ani nebudu snažit vysvětlit, protože Arachne se musí zažít! Ale jestli chceš, můžu ti o něm vyprávět.”
     „Jo, povídej!“ souhlasil nadšeně vnuk.

     „Jarní Arachne se tenkrát v Hrubé Vrbce odehrálo 20. až 24. dubna, ale již několik dní předem (někteří i týdnů či měsíců) jsme netrpělivě nahlíželi do kalendáře. Když konečně přišel ten den, všichni jsme vyrazili ze svých domovů v různých koncích republiky a plni nadšení se většinově setkali již na vlakovém nádraží v tehdy ještě malé obci Velké nad Veličkou, odkud jsme v živém hovoru vyrazili směrem Hrubá Vrbka. Jen pár lidí dorazilo až později či jinak.
     „Dědečku, to je zdlouhavé! Radši mi řekni, kdo jsou ti lidé na téhle fotce?”Domorodý obyvatel
     „Kdybys vydržel, došel bych hned k tomu. Na ubytování jsme dorazili příliš brzy, a tak, zatímco se přichystávalo, jsme se rozdělili do dvojic a plnili nejrůznější úkoly, které nás měly s daným místem lépe seznámit. Mezi úkoly patřilo například natrhat rostlinky od pěti druhů hluchavkovitých, nahrát zpěv skřivana (toho už dnes neuslyšíš, ale kdysi, když byl ještě hojný, zpíval krásně), nabrat vodu z potoka (Opovaž se v potoce jen smočit prst! Měl bys po něm!), nebo, jak vidíš na fotce, vytvořit selfie s domorodým obyvatelem. To je ten pán vpravo.”
     „A k čemu vám to bylo?”
     „No, inu, lépe jsme se poznali a zábavně zabili čas, který bychom stejně museli trávit čekáním, než nás pustí dovnitř.”
     „A co bylo pak?”
     „Pak jsme se vehnali dovnitř a rychle si zabrali postel, protože, jak jsme byli předem informováni, jich bylo málo.”
     „A na čem tedy spali ti, co na ně nevyšlo?”
     „No, na karimatkách.”
     „Na karimatkách?! Jako vážně? Vždyť se s nimi ve škole trénuje sebeobrana, používají se jako zbraně a učitelé nám ani nedovolí se jich bez dozoru dotknout!”
     „No opravdu. Tehdy se totiž používaly hlavně na spaní. Ale co by tě mohlo zajímat, tak to dnešní využití vzniklo právě na tomhle Arachne.”
     „Nevěřím!”Seznamovací hry
     „Opravdu. Podívej se na tuhle fotku. Že na ní poznáváš základní bojové postavení.”
     „Jo, to je ono… A proč jste to vlastně dělali?”
     „To bylo součástí seznamovacích her. Vždy měli dva zavázané oči a měli se karimatkami trefit do toho druhého. Bylo to opravdu zábavné, ačkoliv místy drastické, ale člověka to tak nějak celého nabilo energií!”
     „Páni! A co jiného jste tam ještě vymysleli?”
     „Ten den už moc věcí ne. Večer byl jako vždycky sněm, na kterém jsme se všichni představili, podělili se o všelijaké dobroty z domova, zazpívali si písničky a od vedoucích si vyslechli informace o pobytu. Co bylo ale netradiční, že jsme si každý večer recitovali námi vymyšlené básničky! A že neuhádneš o čem? O žížalách!”
     „O žížalách? Co to je?”
     „To jsou ta dlouhá, růžová a červovitá zvířata, kterých dříve bylo mraky, a která dnes vídáš leda na obrázcích, protože je lidstvo díky špatným hnojivům téměř vyhubilo a teď to za ně musí zastat umělá technika. No a kvůli materiálu na výrobu té techniky teď řádí tahle válka. Fascinující, co dovede takový malý tvoreček…”
     „Téda, dědo, tys je viděl na živo?”
     „Jo! A ne jenom jednu, ale o tom ti povím až později. Večer se pak ještě povídalo, hrály se hry a postupně se šlo spát.”
     „A pamatuješ si některou z těch básniček?“ zaprosil vnouček.
     „No, možná jednu jo. Počkej, jak to vlastně bylo. Už vím. Tak poslouchej.

Hlína s žížalou
Možná to ví každý od mala,
maminka mi říkala,
že bez hlíny není žížala.
V hlavě mi vrtá tak či tak,
za nehty černá se špína.
Vždyť může to být i naopak.
Bez žížaly není hlína!

     Napsal ji tenkrát náš hlavní vedoucí.“
     „Páni, na ní je fakt vidět, že je stará,“ zasmál se kluk.
     „To bohužel ano, což je opravdu škoda.

     Další den ráno se vstávalo ve čtvrt na osm. Co ten den bylo za rozcvičku, si už vlastně ani nepamatuji, ale určitě byla bezvadná.“
     „To říkáš o všem.“
     „Ale říkám, neříkám, bylo to tak!“
     „Pak jste jistě měli snídani. No a co jste dělali zbytek dne?“
     „Jelikož jsme byli v tak krásném kraji, tak jsme samozřejmě vyrazili ven do přírody. Né do té, co je dnes, ale do té krásné, čisté a voňavé. Do bělokarpatské přírody plné jarních květin, ještě neolistěných stromů a všemožných chlupatých i nechlupatých ‚myšiček‘, no a samozřejmě brzkých orchidejí.“
     „Páni, to musela být nádhera,“ povzdechl si vnuk.
     „To byla. Cestou jsme si ukazovali a určovali nejrůznější organismy, poslouchali příběhy o nich a jejich prostředí…“
     „Kam jste vlastně směřovali?“ skočil mu do řeči chlapec doufaje, že uslyší nějaké známé místo.
     Kuželovský mlýn„Naším prvním cílem byl kuželovský mlýn. Cesta s mnoha zastávkami tam trvala dlouho, ale výsledek stál za to. Byl to starý větrný mlýn, uvnitř kterého se nacházelo i vybavení, které nám náš průvodce představil, ukázal a popsal, jak funguje. Moc by se ti to líbilo, už tenkrát to byla taková exkurze do minulosti. Jestli tam bude i po válce, což se divím, že ještě stojí, tak tě tam vezmu. Dnes patří mezi nejstarší v Evropě. Takhle vypadal uvnitř,“ ukázal na jednu z fotek stařec.
     „Jú, určitě bych se tam rád podíval!“ neváhal kluk s odpovědí.
     „Dobře, dobře. Naše cesta pak pokračovala do NPR Čertoryje, přešli jsme několikery kopečky s loukami, ze kterých sem tam trčel strom či keř, dočerpali jsme zásoby vody u studánky, určili si další spoustu breberek a přes kopec Výzkum jsme se vraceli zpět do Hrubé Vrbky.”
     „To je taky fotka z té exkurze?” zeptal se chlapec ukazuje na fotku z alba.
     Měsíc„Ano, to je. Krásný měsíc, že? Takhle krásný jsem už nikdy potom neviděl,” odpověděl děda zasněně a na chvilku se odmlčel. Pak pokračoval: „No, po návratu jsme se už celí hladoví vrhli na výbornou večeři, která tam na nás čekala, z lásky vařená našimi organizátory.“
     „Také bych si dal něco k jídlu. Nemáš tu něco, dědečku?“
     „Mám, ale jediné, co jsem cestou sem stačil popadnout, byla mrkev.“
     „Proč zrovna mrkev?“ zeptal se vnuk zklamaně.
     „Neohrnuj nos. Na výletě ji chroupali všichni tenkrát, tak ji můžeš chroupat i ty dnes.“
     „Děkuju… Co bylo dál?“
     „Tohle tě bude bavit. Po sněmu, který probíhal každý večer, dnes následovala přednáška od Louskáčka. Přednáška o žížalách!“
     „Chroup, chroup,“ ozvalo se ze židle vedle starce.
     „Už jsem ti pověděl, jak vypadaly, ale věděl jsi, že se liší i způsobem života? Jo! Existují totiž žížaly, které se pohybují horizontálně, ty žijí krátkou dobu, protože je spíše něco sežere, ale zato mají více žrádla, a pak jsou žížaly, které se pohybují vertikálně! A ty jsou velké a žijí hodně dlouho.“
     „Chroup, kuck, kuck, kuck.“
     „No, neudav se. Neskončilo to celé jen u tohohle. Podle jistého návodu z Británie žížaly nesnáší hořčici a po nalití hořčičného roztoku na zem, samy začnou vylézat z hlíny.“
     „Páni, takže takový magnet!“ zaradoval se vnuk.
     „Asi ano, něco takového. Moc nadšené z toho asi nejsou… Ale samozřejmě jsme to museli sami vyzkoušet, a tak vznikly projektové skupinky s různými úkoly, které svůj výzkum začaly další den. Ještě tě to vyprávění baví? Nechceš si dát pauzu?”
     „Jo, baví. Vždyť to je takové fantasy. Vyprávěj dál!” přemlouval klučina.

     Na žížalách (1)„Dobře. V pátek ráno jsme celí svěží jako rybičky, alespoň tak si na to vzpomínám, vstali a šli na rozcvičku. A tuhle si ale pamatuji! Hráli jsme si tenkrát na ptactvo (holubice a jestřáby) a prali se o cizrnu, jako o naši potravu.”
     „To musela být tedy snídaně.” zasmál se vnuk.
     „Samozřejmě jsme pak měli snídani normální!
     Tehdy naším celodenním programem byl již zmiňovaný výzkum žížal. Každá ze skupinek vyfasovala několik lahví směsi, kdy jsme tedy místo hořčičných semínek použili klasickou hořčici z obchodu a vyrazili jsme do terénu. A…“
     „A to jste jen lili vodu po zemi?“
     Na žížalách (2)„Ale houbelec. Vždyť jsem říkal, že každá skupinka měla vlastní úkol. Většina z nich si nejprve vykopala díru v zemi (rozměry jsme měli dané), z vykopané hlíny vybrala žížaly a do díry nalila směs z láhve, aby vyhnala i ty nejhlouběji zavrtané. Pak se to už lišilo. Jedna skupinka zjišťovala druhy žížal, druhá, v přítomnosti jakých rostlin a v jakém zastínění žijí, další zkoumala přítomnost jiných živočichů či do jaké hloubky žijí. No a samozřejmě tu byla skupinka, která zkoumala, po které hořčici žížaly vylézají nejvíce.“
     „Jé, to budu muset vyzkoušet, třeba je najdu!“ zajásal chlapec.
     „No, to by tě rodiče hnali! Jídla málo a ještě bys ho cvrndal po zemi.“
     „Ale vy jste to dělali!“
     „Jo, jenomže to bylo pro výzkumné účely a v úplně jiné době.“
     „Hmmm…“
     „Nebuď naštvaný, stejně tu už nejsou. Ale můžu ti alespoň povědět, co jsme zjistili!“
     „No?“
     „Ten den večer si každá skupinka zpracovala výsledky a ty pak prezentovala ostatním. No a vyšlo nám tohle:
          • Žížaly mají rády zastínění a vlhko.
          • Zbožňují přítomnost mravenců a dalších bezobratlých.
          • Žijí do hloubky 17 cm.
          • V případě, že jich je na jednom místě hodně, tak často nemají opasky.
     A bohužel se nám nepotvrdila účinnost hořčice. Určitě toho tam bylo více, ale to už si má stará hlava nezapamatovala. Tak co, řeklo ti to alespoň něco?“
     „Moc ne… Ale radši si to někam zapíšu,“ řekl chlapec a rychle začal štrachat papír a tužku pro případ, že by se mu někdy dostala do ruky hořčice.
     „Jé, koukám, že mi tu chybí fotky ze soboty,“ pokračoval děda. „To je škoda, tak si to budeš muset jen představovat. Nevadí?“
     „No, asi ne,“ a hlasitě zabouchnul fotoalbum.
     „No tak, trochu s citem přeci!“ zvolal a s péčí, jako o novorozeně, vzal vnukovi své album.
     „Promiň, nechtěl jsem tolik. Co bylo v sobotu?“

     Stařec, hladící na klíně fotoalbum, pokračoval ve vyprávění: „V sobotu ráno jsme procvičili svoji mušku a na chvíli se proměnili v hady, co umí vystřelovat slepé části svého těla po konkurenčním hadovi. To nás osvěžilo a po snídani jsme plni elánu vyrazili na celodenní výlet přes NPR Zahrady pod Hájem, přes pastviny a hřeben Bílých Karpat, přes řeky, louky, lesy a po hranicích zpět.“
     „To jste šli tak daleko úplně pěšky?! Dědo, ty si vymýšlíš!“
     „Opravdu. Jenže hranice byly tenkrát o hodně blíže, skoro za humny.“
     „Aha. To jsme se neučili…“
     „Tak teď už to víš. No, jak to bylo dál… Díky tomu, že část osazenstva zůstala v základním táboře, nebo se k němu připojila o něco dříve než my, tak zvládla zpunktovat pohankovou oslavu vojtěchovského svátku, která byla hned po sněmu a jejíž hlavní hvězdou byl pohankový dort z pohanky od večeře.“
     „Fůj, to bych nejedl…“
     Balónky - zabijáci koťátek„Tak to bys udělal chybu, protože takovýto dort jen tak někde nedostaneš a už vůbec ne tak dobrý! A kromě něho tu byly také balónky, jejichž nejhorší vlastností bylo, že když nějaký spadl na zem, tak zemřelo jedno koťátko.“
     „Co? To sis vymyslel!“
     „No jasně! Tedy doufám… Jeden nikdy neví, tak jsme se je, stůj co stůj, snažili udržet ve vzduchu. Jo, z toho vlastně fotku mám! Počkej, mám ji jako záložku,“ řekl děd a po chvíli štrachání v knížkách vyndal starou zohýbanou fotku.
     „To je ona!“ S nadšením ji vrazil vnukovi před nos.
     „Hezká no…“ odpověděl nejistě chlapec.
     „Tím večer zdaleka neskončil. Ještě se opékalo a sedělo u ohně. A to bych ti přál zažít! Je to totiž chvíle, kdy sedíš v teple v kruhu skvělých lidí, povídá se, hraje se na kytaru, zpívá se a jí a to tak dlouho, dokud poslední únavou neodpadne. Ty nejodolnější tenkrát vyhnal až déšť ve tři v noci, když odmítli ve spacácích dělat opravdové dešťovky,“ dopověděl se smíchem děda.

     „Poslední den už byl dnem balicím. Ráno proběhlo ještě klasicky s rozcvičkou a snídaní, ale pak už se doklízelo a odcházelo. Ale jelikož jela většina stejným směrem a tedy i vlakem, hráli jsme a zpívali celou cestu!“
     „Dědečku, to musela být skvělá akce. Já chci taky na Arachne!“
     „To bych chtěl taky chlapče. To bych chtěl taky…“ a stařec se odmlčel.
     „Dědo?“ protrhl mlčení vnuk.
     „Copak?“
     „Slyšíš to?“
     „Co?“
     „To ticho.“
     „Už je konec. Můžeme ven.“
     „Hurá!“ zajásal vnuk a vyběhl z místnosti.
     Stařec šel za ním, ale než odešel, ohlédl se a tiše zašeptal: „Já se vrátím, neboj se, vrátím se a tu potrhanou pavučinu opravím.“


Ilustrace

Další ilustrace k tomuto vyprávění dodali: Jirka a Vojduch :)