Sdružení Arachne
První potíže se dostavily dřív, než celá akce vůbec začala. Nezanedbatelné množství účastníků, ba i osob z řad organizátorů totiž bohužel již předem onemocnělo a vůbec nedorazilo a navrch se doporučený autobus z Prahy zpozdil, takže plánovaný vláček do Kraslic většině podzimkářů ujel. Další však jel zanedlouho a v této malebné krušnohorské obci jsme se nakonec sešli v příjemném počtu asi čtrnácti lidí. Pár dalších nás ještě dohonilo později téhož dne.
Několik ušlechtilých dobrovolníků si na nádraží rozebralo erární plachty, načež jsme svižně vyrazili překvapivě strmým stoupáním nahoru, kde po vřesovišti již přecházel pan Petr Uhlík ze sokolovského muzea, který nám měl ukázat všechny zdejší skalní lišejníky. Po lichenologické exkurzi nás ještě doprovodil do Nové Vsi. Jak jsme se dočetli na pamětním kameni, kdysi mívala až čtyři sta obyvatel, avšak do dnešních dnů se scvrkla na několik rekreačních chalup a bylo v ní pusto a prázdno. Mezi smrky opodál jsme pod plachtou nechali batohy a vyrazili nalehko na vycházku na Komáří vrch, leč od úmyslu dosažení vrcholu nás odradil déšť, který se deset minut za vesnicí spustil z oblohy. Naštěstí vcelku brzy pršet zase přestalo, takže na první nocoviště u Fišerova pramene jsme dorazili relativně suší.
Zdejší turistický přístřešek již byl zabrán, proto jsme si z plachet postavili několik áček v nedalekém lese. Zpětně vzato to možná byla nejpříjemnější z nocí — mech byl měkký, večer mezi stromy dokonce prosvítaly hvězdy a nebyla zase taková zima —, ale spali jsme neklidně, snad z nezvyku na šustot plachet, jehličí a dešťových kapek, které nad ránem začínaly houstnout.
Zatímco jsme spali, přibyli k naší skupině ještě Matěj a Tonda. Ve čtvrtek nás jako věrný společník po většinu dne provázel déšť. Po sbalení tábořiště jsme vyrazili na blízký vrch Špičák, v němž se dle místních legend prý ukrývá poklad loupežného rytíře, ale jediné, co jsme nalezli, byl záhadný jinanový list namalovaný žlutou barvou na kameni a velké množství středně velkých chlupatých housenek, které pokrývaly tentýž kámen a kovový křížek na něm, jakožto i některé plochy v altánku kousek pod vrcholem.
Nejdůležitějším bodem našeho programu v ten den bylo rolavské vrchoviště. Cestou k němu jsme se zastavili na lokalitě Betula nana kousek od cesty, kde kromě této roztomilé břízy rostla též plavuň vidlačka, šicha černá nebo vlochyně. Do nejvyšších čtvrtečních míst jsme dorazili někdy kolem oběda a jídlem jsme se posilnili ukryti před neutuchajícím deštěm v turistickém přístřešku. Než jsme vyrazili na obcházku po okolí, Anička Čepelová vyhlásila hru na mafii a dala každému lístek s jeho cílem. Nahlédli jsme do železobetonové kostry opuštěné továrny, v jejíž veliké kulaté nádrži na vodu se prý našla nějaká seriálová mrtvola, na rašeliniště s borovicí asi-blatkou a plodící klikvou bahenní a k rašelinnému rybníčku barvy černého čaje, na jehož břehu jsme spásli modré korálky borůvek, které tam v chladném stínu hráze zapomnělo léto.
Posléze už nám nezbývalo než sejít na nocoviště, jímž byl turistický přístřešek na kraji bývalé obce Chaloupky. Tady se k nám k naší radosti konečně připojila naše hlavní vedoucí Marky, která na stěny přístřešku vyvěsila informace o vsi, jež v okolí kdysi stávala, ale podlehla poválečnému odsunu Němců. Před přístřeškem se nacházelo ohniště, v němž jsme rozdělali oheň. Ten byl s gustem využit k sušení a uzení účastníků a v jednom případě též k pokusům (s diskutabilním úspěchem) o uvaření večeře. Na loučce cestou k potoku jsme postavili stan a jedno malé áčko a zbytek účastníků se ubytoval v přístřešku trochu rozšířeném plachtou nataženou k zemi na jeho otevřené straně. Spát jsme šli brzy, protože byla tma a nevlídno. V noci foukalo a pršelo, plachta se nadouvala a šramotila a třikrát nám to vytrhlo kolíky a poshazovalo kameny, kterými byla napnutá.
Navzdory krušn(ohorsk)é noci jsme se probudili do pěkného rána; opodál se pásla kravka a po modrém nebi se honily bílé mraky, mezi kterými občas zasvítilo slunce. Po snídani jsme se sbalili a vyrazili cestou do Nových Hamrů, v jejímž průběhu se kromě sušenkové zastávky mnoho nestalo; potkali jsme však druhý žlutě malovaný jinanový list na kameni ve zdi u cesty.
Nové Hamry byly naším prvním setkáním s řádnou civilizací za poslední dva dny a civilizace se k nám zachovala přívětivě, tak jako ve všech pořádných příbězích o poutnících. V místním obchůdku jsme doplnili zásoby potravin, ve vedlejší restauraci nám zdarma dotočili pitnou vodu. Podnikli jsme krátkou procházku za účelem obdivovat zdejší viadukt, ale pak začalo neočekávaně pršet. Chvíli jsme čekali, jestli to nepřejde, ale nakonec jsme se na další cestu vydali v pláštěnkách. Ochuzeni o Štěpána, který musel vyslyšet ušlechtilé volání sportu, jsme přešli koleje a stoupali na Tisovský vrch. Na jeho vrcholu stojí solidní žulová rozhledna z konce devatenáctého století, u její paty se choulí turistický přístřešek a o kus níž se v závětří za velkým kamenem schovává ohniště. To jsou místa, která nám tu noc poskytla útočiště. Oheň z mokrého dřeva v dešti rozfoukali čtyři lidé ve velkou vatru, tři velká okna přístřešku zakryly plachty, mezi velikým pařezem a informační tabulí vyrostl stan a áčko z velké plachty. Místa pod střechou bylo tak málo, že dva účastníci spali pod a nad schody ve věži.
Navečeřeli jsme se a když ustal déšť, stáli jsme ještě potmě kolem ohně. Matěj v něm v konvičce vařil vodu na čaj. Zazpívali jsme pár písní, vyměnili několik příběhů a odebrali se ke spánku. Byla mlha a celou noc příšerně foukalo, žulová rozhledna se však ani nepohnula. Nad ránem nás opustil Matěj, anžto mířil na první ranní vlak. Jak jsme se dozvěděli další den, jediné, co po něm zbylo, byl rakouský sýr.
S rozedněním se poněkud uklidnil vítr, ale mraky nám nad hlavou zůstaly viset po většinu dne. Odchod trochu zdržela skupinka vařící snídani ve věži, ale nakonec jsme se seřadili a po pořízení fotografie zahájili sestup směrem do Horní Blatné. Sušenková pauza byla vyhlášena na cestě u děravého přístřešku — shodou náhod na místě, které se ukázalo být krušnohorským ekvivalentem Václavského náměstí; za tu chvíli, co jsme tam stáli, kolem prošli tři lidé a projela stará škodovka. Stůl a lavice v přístřešku byly pokryté středně velkými chlupatými housenkami.
Do Horní Blatné jsme dorazili takřka přesně v poledne, takže jsme si na náměstí rovnou udělali oběd, při kterém Marky vytáhla Matějův sýr. Po jídle byly odkryty výsledky hry na mafii, přičemž se největším vrahounem mezi námi ukázala být nenápadná Káťa. Potom už nastal první větší odliv účastníků (do té doby nás totiž opouštěli pouze vedoucí), protože autobusem před jednou odjeli Vendy, Denča a Pepa s Bárou.
Rozloučili jsme se s nimi, dojedli a vydali se do kopce na Blatenský vrch. Zastavili jsme se u Vlčí jámy, šrámu, který do boku kopce vyryla středověká těžba cínových rud. Dnes Vlčí jáma vypadá jako široká rokle, na jejíž stěně nedaleko zábradlí jsme uviděli třetí žlutý jinanový list. Ani do třetice jsme se však nedopátrali jeho významu. Po dřevěném zábradlí lezlo několik středně velkých chlupatých housenek.
Na vršku Blatenského vrchu též stojí rozhledna, na jejíž vrchol se několik z nás šlo podívat, zatímco jiní se rozhodli své peníze utratit za kofolu, klobásu, či horkou čokoládu.
Míša Staněk spěchal na další autobus a navíc zase začalo poprchávat, proto jsme se vypravili oklikou po žluté zpět do Horní Blatné. Zastavili jsme se ještě na chvíli u rybníčku s pijavkou, Carex vesicaria, přesličkou a mochnou bahenní, kde se s námi Míša rozloučil a zanechal po sobě med a uherák. Chvíli potom, co odešel, nás dostihl poslední pořádný déšť, v jehož doprovodu jsme přes Blatnou a kolem kapličky došli ke skalám Na Strašidlech. Ve chvíli, kdy jsme jich dosáhli, už se mraky docela roztrhaly, takže jsme si mohli užít výhledu a dokonce trochy sluníčka. Nedlouho poté nás opustili Sali, Jonáš a Franta, čímž přišli o společný ešus zeleného čaje.
Když nás minul další šedý mrak, hodili jsme batohy na záda a ponořili se zpět do lesa. Zpátky ke kapličce to bylo jen kousek a naproti ní přes cestu stál náš poslední příbytek. Nechali jsme tam bagáž s tříčlenným garde a vypravili se ještě do Blatné pro vodu a doprovodit na poslední večerní spoj Káju, která se nakonec se svým mírným nachlazením rozhodla raději neriskovat chladnou noc.
Když jsme se vrátili, už se pomalu stmívalo a přituhovalo. V té černé hodince jsme uvařili večeři. Vyčistili jsme si zuby pod jasnou hvězdnatou oblohou, nabalili na sebe všechny vrstvy, co jsme měli, a zalezli do spacáků. Noc byla bez deště, ale velmi studená a v přístřešku vedle kapličky ji přečkalo osm nejvytrvalejších: Anička Čepelová, Marky Staňková, Tonda Pech, Dan Čičovský, Míša Šídová, Honza Beránek, Káťa Policerová a Ivan Pavle.
Vstávali jsme za rozbřesku, pobalili a vyrazili do Blatné, odkud už nás autobusy a vlaky přes Nejdek a Karlovy Vary dopravily až do Prahy.
Míša Š.
